Dohodly jsme se s kámoškou Klárou, že si protáhneme těla a vyrazíme na výlet na kolech. Cíl? Vesnička, kde bydlí Klářina babička. Svítilo slunce a bylo šílené horko, takže když jsme po dlouhé cestě konečně došlapaly až do vesnice, plácla jsem sebou na nejbližší lavičku. Klára šla zatím pozdravit babičku. Zavřela jsem oči a odpočívala. Najednou se nade mnou ozvalo: "Ahoj!" Lekla jsem se, otevřela oči a zírala na cizího, ale úžasně krásnýho kluka! "Já jsem Martin, a ty?" pokračoval s úsměvem. "Simona," vzmohla jsem se konečně na odpověď. Posadil se vedle mě. "Ty jsi odtud?" Zavrtěla jsem hlavou. "To bohužel ne, ale líbilo by se mi tady. Ty tu bydlíš?" "No jasně," přikývl. Zapovídali jsme se. Martin byl jenom o dva roky starší než já, bylo mu čerstvých osmnáct. Zrovna jsem si říkala, jak se mi s ním krásně povídá, když k nám přišla nějaká holka, pověsila se mu na krk a zakňourala mu do ucha: "Martínku, miláčku, pojď už, ještě jsi mi něco slíbil..." Martin se zvedl, řekl mi "tak ahoj", popadl ji za ruku a odcházeli. Smutně jsem mu zamávala a doufala, že ho ještě někdy uvidím Za chvíli přišla Klára, že už můžeme jet zpátky. Celou cestu jsem jí vyprávěla o Martinovi. "Simčo, kašli na něj. Martin má holku a jde mu jen o to jedno, znám ho. Nic si s ním nezačínej," varovala mě. Radši jsem jí ani neříkala, že jsem se do Martina na první pohled zamilovala. Je prostě úžasný, má nádhernou postavu, krásné modré oči a hnědé vlasy... Nemohla jsem ho dostat z hlavy. I když jsem věděla, že má holku, šla jsem spát s myšlenkami na něj... Druhý den mi volala Klára, jestli bych s ní nejela znovu k babičce. Zajásala jsem radostí, že se mi brzy splní moje přání Martina zase vidět. Když jsme dorazily do vesnice, jely jsme se nejdřív podívat k rybníku. Sedly jsme si do trávy a povídaly si. Vtom - koho nevidím! Martina a jeho holku. Předstírala jsem, že si nutně potřebuju vzít něco z batohu, který ležel u našich kol. Martin ke mně přišel a s neodolatelným úsměvěm se zeptal: "Ahojky Simčo, co ty tady?" Chvilku jsme si povídali a on mi pak podal papírek se svým telefonním číslem. "Zavolej mi, prosím," řekl a upřeně se mi zahleděl do očí. Jakmile jsme s Klárou dorazily zpátky domů, vymačkala jsem těch devět číslic. "Prosím," ozval se. "Ahojky, to jsem já, Simona... Co děláš? Tys chtěl se mnou mluvit?" Měl radost, že volám: "Ahoj Simonko, víš, já jsem se tě chtěl zeptat, jestli... No, jestli bys nechtěla zítra přijet, ale jenom ty sama?" Byla jsem bez sebe radostí, že mě chce Martin vidět. Samozřejmě jsem souhlasila a večer nemohla ani usnout, jak moc jsem se těšila.
Ráno jsem se ohákla do nejlepších hadříků, co jsem doma našla, a vyrazila. Čekal na mě u zastávky. "Ahoj, tak jaká byla cesta?" Zatímco mi něco povídal, přemýšlela jsem, proč tráví čas se mnou, a ne se svou holkou. Nedávalo mi to smysl. Že by Klára přece jenom měla pravdu a šlo mu jen o to jedno? Kolo jsem si nechala u něj doma a šli jsme se projít. Zakecali jsme se tak moc, že jsme si uvědomili letící čas, až když se začalo stmívat. Martin mi navrhl, že můžu přespat u něj. Souhlasila jsem, i když jsme se znali jen tři dny. Zavolala jsem našim, že přespím u Kláry. Byla už pomalu noc, hvězdy i měsíc nám svítily na cestu a Martin mě zničehonic chytil za ruku. Upřel na mě svoje kouzelný modrý oči a políbil mě. Byla jsem šťastná, nemohla jsem tomu uvěřit! Přišli jsme k němu domů. Dívali jsme se ještě chvilku na televizi. Pak mi dal pusu na tvář a pronesl: "Dobrou noc, princezno." Pusu jsem mu vrátila, ale ne na tvář... přímo na rty. A nebyla to jenom pusa, byl to velký polibek:-). Začali jsme se líbat a hladit, lehl si na mě, pomalounku mě svlékal a hladil. Přitom přejížděl svými rty po mém těle. Bylo to něco nádherného! Když už jsme byli oba nazí, začali jsme se milovat...
Ráno po probuzení na mě dolehly výčitky svědomí. "Ach jo, spali jsme spolu - jak se to mohlo stát? Byl to asi velký omyl!" opakovala jsem si sama pro sebe. "Miluju tě," řekl najednou Martin. "Cože?! Vždyť máš holku...," koukala jsem na něj nechápavě. "Nemám, už s ní nechodím. Chci tebe. Nevím, jak se to stalo, ale miluju tě." Celý den jsem si v hlavě přehrávala naše milování. Fakt mě miluje? Jak mám věřit, že nelže? Že mu nešlo jenom o to, aby se se mnou vyspal? Zavolala jsem Kláře a všechno jí vyklopila. Radila mi, abych se na něj vykašlala. "Jak už jsem ti říkala, nejde mu o nic jiného než... Pochybuju, že tě miluje." Chtě něchtě jsem jí musela dát za pravdu. Uběhl měsíc a Martin se neozýval. Až jednou odpoledne, když jsem byla s Klárou na nákupech, jsem ho potkala. Dělal, jako by mě neznal! Se slzami v očích jsem sklopila hlavu a šla dál. Najednou mě někdo chytil za ruku. Byl to ON. Podíval se mi do očí a zničehonic mě políbil. Jako tu noc, když nad námi svítily hvězdy...
Odstrčila jsem ho a supěla: "Co to děláš? Tobě nestačí, že jsi dostal, co jsi chtěl? Nemusíš mi lhát do očí, že ke mně něco cítíš, vím, že to není pravda! Nech mě laskavě jít. Čau!" Ke konci už jsem skoro křičela. Mlčky mě pozoroval, pak se otočil a odešel. Když jsem přišla domů, myslela jsem, že snad hraju v romantickém filmu. Můj pokoj byl celý posetý růžemi. Na posteli ležel vzkaz: Promiň, Simi, Martin tě opravdu miluje. S růžemi jsem mu pomohla já:-). Nevím, jak jsi to dokázala, ale je do tebe bezhlavě zamilovanej. Dej mu šanci! Klára. Dojetím jsem začala brečet. Pak jsem zavolala Martinovi. Usmířili jsme se, vše si vysvětlili a pořád se moc milujeme. Láska holt překoná všechno:-). Náhoda, nebo ne?
Ráno jsem se ohákla do nejlepších hadříků, co jsem doma našla, a vyrazila. Čekal na mě u zastávky. "Ahoj, tak jaká byla cesta?" Zatímco mi něco povídal, přemýšlela jsem, proč tráví čas se mnou, a ne se svou holkou. Nedávalo mi to smysl. Že by Klára přece jenom měla pravdu a šlo mu jen o to jedno? Kolo jsem si nechala u něj doma a šli jsme se projít. Zakecali jsme se tak moc, že jsme si uvědomili letící čas, až když se začalo stmívat. Martin mi navrhl, že můžu přespat u něj. Souhlasila jsem, i když jsme se znali jen tři dny. Zavolala jsem našim, že přespím u Kláry. Byla už pomalu noc, hvězdy i měsíc nám svítily na cestu a Martin mě zničehonic chytil za ruku. Upřel na mě svoje kouzelný modrý oči a políbil mě. Byla jsem šťastná, nemohla jsem tomu uvěřit! Přišli jsme k němu domů. Dívali jsme se ještě chvilku na televizi. Pak mi dal pusu na tvář a pronesl: "Dobrou noc, princezno." Pusu jsem mu vrátila, ale ne na tvář... přímo na rty. A nebyla to jenom pusa, byl to velký polibek:-). Začali jsme se líbat a hladit, lehl si na mě, pomalounku mě svlékal a hladil. Přitom přejížděl svými rty po mém těle. Bylo to něco nádherného! Když už jsme byli oba nazí, začali jsme se milovat...
Ráno po probuzení na mě dolehly výčitky svědomí. "Ach jo, spali jsme spolu - jak se to mohlo stát? Byl to asi velký omyl!" opakovala jsem si sama pro sebe. "Miluju tě," řekl najednou Martin. "Cože?! Vždyť máš holku...," koukala jsem na něj nechápavě. "Nemám, už s ní nechodím. Chci tebe. Nevím, jak se to stalo, ale miluju tě." Celý den jsem si v hlavě přehrávala naše milování. Fakt mě miluje? Jak mám věřit, že nelže? Že mu nešlo jenom o to, aby se se mnou vyspal? Zavolala jsem Kláře a všechno jí vyklopila. Radila mi, abych se na něj vykašlala. "Jak už jsem ti říkala, nejde mu o nic jiného než... Pochybuju, že tě miluje." Chtě něchtě jsem jí musela dát za pravdu. Uběhl měsíc a Martin se neozýval. Až jednou odpoledne, když jsem byla s Klárou na nákupech, jsem ho potkala. Dělal, jako by mě neznal! Se slzami v očích jsem sklopila hlavu a šla dál. Najednou mě někdo chytil za ruku. Byl to ON. Podíval se mi do očí a zničehonic mě políbil. Jako tu noc, když nad námi svítily hvězdy...
Odstrčila jsem ho a supěla: "Co to děláš? Tobě nestačí, že jsi dostal, co jsi chtěl? Nemusíš mi lhát do očí, že ke mně něco cítíš, vím, že to není pravda! Nech mě laskavě jít. Čau!" Ke konci už jsem skoro křičela. Mlčky mě pozoroval, pak se otočil a odešel. Když jsem přišla domů, myslela jsem, že snad hraju v romantickém filmu. Můj pokoj byl celý posetý růžemi. Na posteli ležel vzkaz: Promiň, Simi, Martin tě opravdu miluje. S růžemi jsem mu pomohla já:-). Nevím, jak jsi to dokázala, ale je do tebe bezhlavě zamilovanej. Dej mu šanci! Klára. Dojetím jsem začala brečet. Pak jsem zavolala Martinovi. Usmířili jsme se, vše si vysvětlili a pořád se moc milujeme. Láska holt překoná všechno:-). Náhoda, nebo ne?
Další hádku s Michalem už asi nevydržím! Snad posté od něj odcházím, hřbetem ruky si utírám zaslzené a příšerně rozmazané oči. Jeho neustálé žárlivé scény a výčitky jsou už na mě moc. Tvrdí, že mě miluje, a přitom se ke mně chová hrozně! A to náš vztah ze začátku vypadal tak romanticky... Krásné vzpomínky ve mně vyvolají další vlnu pláče, takže na mě asi musí být opravdu příjemný pohled. Nevím, čím to je, ale dnes jsem mimo ještě víc než obvykle. Právě procházím kolem autobusové zastávky plné lidí a jako na potvoru tam stojí i Dan, můj bejvalej kluk a velká láska, se svou novou, neskutečně krásnou holkou. Ona si mě nijak zvlášť nevšímá, asi ani neví, kdo vlastně jsem - s Danem jsme se totiž rozešli dávno předtím, než se ti dva poznali. Dan si mě však zkoumavě prohlíží a jemně mi kývne na pozdrav. "Tebe jsem teda zrovna potkat nemusela, vypadám jak podmořská příšera," říkám si v duchu a pokračuju dál domů.
V obýváku sedí jen taťka a kouká na televizi. Taky dobře, aspoň budu mít klid na přemýšlení. Zavřu se v pokoji, který mám společný se svojí mladší ségrou, dál pláču a dumám, kde se stala chyba. Asi po půl hodině, kdy se v potocích slz a nešťastných myšlenek začínám pomalu utápět, mě z mého rozjímání vytrhne zvonek a vzápětí taky taťkův hlas: "Markét, máš tady návštěvu, nějaký kluk!" Okamžitě mě napadne, že je to Míša, který se asi jde omluvit, ani se na sebe radši nepodívám do zrcadla a už beru schody dolů po dvou. Natěšeně doběhnu k brance, kde na mě k mému překvapení nečeká Michal, ale Dan. "Tak Maky, umyj si obličej, obleč bundu a jdeme na procházku. V takovým stavu nebudeš sama!" Je to zvláštní, ale poslechnu ho bez námitky. Za chvíli se už spolu procházíme podél poničené hradební zdi nad městem a brouzdáme čerstvě spadaným listím. Uvědomuju si, že mám poprvé za dnešní den radost z toho, jaké je krásné babí léto, příroda voní podzimem a zapadající sluníčko ještě pořád trošku hřeje. A vůbec - je mi s Danem moc dobře. Vlastně skoro nemluvíme, stačí nám jen, že jsme spolu. Dan se na nic nevyptává a ani já necítím potřebu se mu svěřovat se svými problémy. Nechci teď myslet na Michala... Naštěstí mě Dan dobře zná a ví, že vyptávání by bylo zbytečné. Pomalu si začínám uvědomovat, že Michal vlastně vůbec není kluk pro mě a až na ty hezké začátky na něj nemám z poslední doby jedinou pěknou vzpomínku. A taky mi dochází, že i po tak dlouhé době pro mě Dan pořád hodně znamená...
Brzy se začne stmívat a my dojdeme na místo, na kterém jsme spolu kdysi trávili hodně času a odkud je báječný výhled na okolní krajinu. Posadíme se na jeho bundu a mlčky pozorujeme západ slunce. Najednou se na mě Dan podívá a nemůžu uvěřit, že ho skutečně slyším říkat: "Markét, já si prostě nemůžu pomoct. Pořád jsi moje malá princezna a vždycky jí budeš!" Nakloní se ke mně a slíbne mi dvě malé slzy, které mi stékají po tváři. Nevím, kde se to ve mně bere, ale najednou ho sama od sebe políbím přímo na rty. Po tomhle jsme oba evidentně toužili hodně dlouho. Líbáme se dobrých deset minut a pak mě Dan položí do trávy. Navzájem se dotýkáme po celém těle a naše polibky jsou čím dál vášnivější. Zajedu mu oběma rukama pod triko a něžně ho nehty škrábu po ramenech a prsou. To ho rozpálí, takže mi opatrně sundá triko a polibky z mého obličeje přesune na krk a odtud na prsa, která jemně líbá a hladí. Uvědomuju si, o kolik jsou jeho dotyky něžnější oproti Michalovým. Nikdy mezi námi nebylo takové napětí, protože ačkoliv jsme spolu byli rok a půl, doopravdy jsme se nemilovali. Dan pokračuje v něžném laskání a hlazení mých prsou, pak postupuje směrem dolů a zastaví se až u džín. Pamatuju si, jak ho vždycky fascinovalo moje bříško a jak si stejně jako teď dokázal hrát dlouhé minuty s mým pupíkem.
Tentokrát chci ale víc. "Prosím," zašeptám tiše a zároveň se opřu o lokty, abych mu pomohla džíny líp sundat. Chvíli se na mě nesmírně vážně dívá a pak začne zápasit s knoflíkem. Za okamžik už se k sobě tiskneme bez jediného kousku oblečení. Dan pomalu přesouvá své polibky od pupíku níž a níž, a i když to pro mě není poprvé, ještě nikdy jsem se u toho tak neuvolnila a neprožívala to tak silně. Mám pocit, že už víc nesnesu, vykřiknu a prohnu se v zádech jako luk. Dan ale očividně nikam nepospíchá. Po chvíli se vydá svým jazykem po mém těle na cestu zpátky, až se jeho rty dotknou mých a splynou v dlouhý polibek. Mazlíme se, šeptáme si neskutečně krásné věci a já začínám na oplátku pomalu objevovat jeho tělo. Hladím ho tak intimně jako nikdy předtím, a dochází mi, jak nádherné může vlastně milování být.
Když jsme zpátky u sebe, naše těla nenasytně toužící jedno po druhém, podívá se mi Dan do očí a zhluboka se nadechne: "A co ochrana? Žádnou nemám." Pomalu přikývnu. "Beru prášky." Políbí mě na čelo a já se pevně chytím jeho ramen. Milování s Danem je nádherné, to nejnádhernější, co jsem kdy zažila. Vnímám každé jeho zachvění, každičký pohyb tak intenzivně, jako by už nešlo o moje smysly, ale o nějaký mimogalaktický trip. Cítím, že horké vlny, které mi procházejí celým tělem, už dlouho neudržím pod kontrolou. Zavřu oči a slast, která někde hluboko ve mně právě exploduje, se nedá slovy popsat. V tu samou chvíli slyším zasténat Dana, svaly na pažích se mu napnou a mě kromě dalšího návalu vzrušení zaplaví pocit nekonečného štěstí.
Žádné komentáře:
Okomentovat