Dostal jsem na chatu otázku. Týkala se toho, zda jsem někdy měl nějaké velké selhání. A s rukou na srdci, fakt měl. Abych tu nepsal jen pozitivní příspěvky, podělím se i o ten negativní. Kdysi dávno jsem měl vztah s jednou holčinou. Miloval jsem jí tak jako nikdo jiný předtím, udělal jsem cokoliv, abych napravil její čest, dělal pro ní překvapení na akcích, které jsem moderoval a šest měsíců jsem byl dokonalý přítel. Když jsem jí měl u sebe, jako bych zapomněl, že láska je jako květina. Pořád potřebuje slunce a pořád potřebuje vodu. Najednou jsem s ní začal počítat a věnoval jsem se víc sobě než jí. Šel jsem si za svými sny v domnění, že ona tu zůstane. Chodil jsem spát v devět večer a vstával ve čtyři, abych byl připravený do rádia. Neviděli jsme se téměř týdny. Ale tenkrát jsem chyboval a ona odešla za někým jiným. Zapomněl jsem jí milovat. Tenkrát jsem chtěl někým být. Chtěl jsem, aby na mě byla hrdá. Chtěl jsem, aby vedle sebe měla chlapa, který něco dokázal. Nelituji toho. Byl to osud a některé věci vrátit zpátky nejde. Teď už jen vím, že k některým věcem se musím postavit jako muž a ne jako dítě. Vím, že svou budoucí musím brát tančit, připomínat jí častěji, že je nádherná už třeba jenom pohledem. Vím, že občas musím položit telefon a že jí na ulici mám vzít za ruku jen tak. Vím, že jsem to nedělal a svůj osud jsem si plně zasloužil. Nicméně chce to chlapa, aby své činy napravil při další příležitosti - tudíž já si vzal za slib k sám sobě neudělat už tu samou chybu. Nenechat žádnou odejít, nenechat z ní spadnout oči... a dopřát jí ten pocit, že je milována.
*Raego*
Žádné komentáře:
Okomentovat