Pane Van Houtene.
Je to smuteční řeč pro Hazel.Požádala mě,abych ji napsal,já se snažím,ale....Jde o to že každý chce,aby si ho lidé pamatovali.Ale Hazel je jiná.Hazel zná pravdu.Nechtěla mnoho obdivovatelu.Chtěla pouze jednoho.A toho taky dostala.Možná nebyla milována široce,ale byla milována hluboce.A není to právě to,co všichni chceme? Když Hazel onemocněla.Věděl jsem,že umírám,ale nechtěl jsem to říct.Byla na Jipce a já jsem se tam na deset minut vplížil a seděl jsem tam sní,dokud mě nechytili.Oči měla zavřené,kůži měla bledou,a její ruce byli pořád její ruce.Ještě teplé a nehty měla nabarvené tmavomodrou barvou.A já jsem je držel.Snažil jsem se představit život bez nás.A jak bezcenný život by to byl.Ona je tak krásná.Člověka nikdy neunaví se na ní dívat.Nikdy si neděláte starosti,jestli není chytřejší než vy. Víte,že je.Je vtipná přitom nikdy není zlá.Miluju Jí.Můj bože,já jí tak miluju.Mám obrovské štěstí, že jí miluju,Van Houtene.Člověk si nemuže vybrat,jestli ho svět zraní nebo ne.Ale muže mluvit do toho,kdo ho zraní.Já jsem se svou volbou spokojený.Doufám,že ona s tou svou taky. Dobrý, Hazel Grace? Dobrý♥
Žádné komentáře:
Okomentovat