Existoval v mém životě jeden muž, kterého jsem skutečně milovala. Tedy kromě mého otce. Samozřejmě. A teď abstrahujme od možnosti, velmi pravděpodobné, že jsem si lásku v nedospělé touze po romantické iluzi jen namlouvala, či okouzlila sebe sama jakousi idée fix.
Tuším, že jsem vám o tomhle konkrétním muži,
Michael se jmenuje, bezpočtukrát psala. Dokonce i knížku a film si vysloužil. Ne že by ho to jakkoliv zaujalo... Ten film jsem dlouho neviděla, zapomněla na něj, až si ho moje dcera, ignorujíc veškeré mé protesty, pustila. A překvapila mne zásadní otázkou: „Maminko, umíš mi vysvětlit, proč je ta hlavní hrdinka tolik okouzlena tím divným pánem, který ji neustále ignoruje?“ Říkat osmileté holčičce odpovědi typu „Protože on ji nechce...“, to mi nepřišlo jako rozumný argument. Zatímco Bibiana rozvíjela teoretické úvahy na téma, co že je na něm tak speciálního, využila jsem moderních technologií, které tolik tolik nesnáším a zadala do vyhledavače jméno muže, kterého jsem sedm let neviděla a který mi pokaždé, když se opije, píše ty nejlepší erotické vzkazy, co znám. (Je to Dán. Umí pít. Tzn. ne častěji než jednou do roka. Bohužel.) Jak se teď dá nahlížet do soukromí nejen lidem z televize, ale i burzovním makléřům, našla jsem během necelé hodiny jak CBS televizní rozhovory, kde předvádí charismatického analytika, tak – považte tu obskurnost – i fotky z nedávných dovolených. Fotky, na kterých pochopitelně nebyl sám, ale s přítelkyní. Jsem tvor nežárlivý. Nepřekvapím vás teď nějakou pěknou scénkou, na kterou bych samozřejmě měla právo jen a jen ve své hlavě. Překvapím vás tou osobou. Malá, tlustá, brýlatá Číňanka. Reálný, vesnický, večerní šok. Čas otevřít láhev a sníst Milku. Případně vyhledat nějaké dávno zapomenuté cigarety. Ta paní, slečna se říct opravdu nedá, pracuje jako senior asistentka. Jsem se dočetla. Rozdíl mezi senior asistentkou a junior asistentkou nebudeme teď řešit... Mně totiž konečně NĚCO doklaplo. V šestatřiceti letech! Pozdě, ale přece, jak se říká. Já totiž vedle Michaela trpěla neustálými komplexy. Že jsem nedovzdělaná, málo hezká, obtloustlá. Syndrom dívky z postkomunistické Prahy, která na londýnském večírku raději nemluví, mi vedle něj vydržel zhruba jednu generaci. A to jsem běžně relativně nestydlivý tvor. Považte, kolik hloupých myšlenek jsem si mohla ušetřit. Při pohledu na jeho a její fotku z pláže je totiž jasné, že pro lásku vzhled opravdu nehraje roli.
Tak krásné, sebevědomí plné září mějte.
Žádné komentáře:
Okomentovat