Bolí to moc to bolí, slzy se mi tlačí do očí, ne prosim počkejte! Nečekají na nic ujímá se mě smutek v žilách mi vře krev a oči plné slz. Už pomalu ani nevidím a proto ulehám do postele s nadějí,že usnu. Nejde to. Oči zalite,
opuchle rude ..vzlykot z mého pokoje se line celým domem..prázdným domem. Jsem tu jen já a můj smutek nebo je to vztek, žal? Nevim,ale vím že způsobeno je to tebou. Proč jsi to udělal?! stále si to promitam v hlavě.. je to zlý sen? Ráno seprobudim a bude vše tak jako dřív? Ne na sen je to moc bolestivé. Srdce mi obmotává ostnatý drát, zařezává se hlouběji a hlouběji. Cítím každičký hrot, Svírám se bolestí. Proč? Proč? opakuji si stale dokola. Vždyť jsi slíbil, že navždy budem spolu, že miluješ jen mě, žádná jiná že neexistuje, že jsem nejúžasnější a jediná osoba která bude navždy v tvé srdci? .... Já ti věřila, v tvé náruči jsem cítila bezpečí, lásku a vždy hřejivý pocit. Tvé rty byly ty nejhebčí, tvé oči? při každém pohledu jsem se utápěla znovu a znovu, tlukot tvého srdce byla nejkrásnější melodie, tvůj úsměv?! ten nejsladší co jsem kdy viděla. Tvůj hlas byl ten kteremu jsem nejradši naslouchala,ale slova byly lež! Lhal jsi mi celou tu dlouhou dobu? Nebo jen krátce? To se asi nedozvím...ale jak jsi to mohl udělat ja tvejm slovům věřila, dělali mě šťastnou ale asi to byla chyba. Ne asi byla to chyba ta největší. Takoveho tě neznam. Teď už ani znát nechci. Jsi jako to nejrudější jablko, ale po zakousnuti zjistiš, že je celé prohnilé. Celou dobu jsi to jen hrál. Miloval jsi mě vůbec někdy? Ne nechci to vědět. Chci na tebe zapomenout, vrátit všechen čas a nikdy tě nepotkat, nikdy s tebou nepromluvit, a nikdy nepolibit tve rty,a nikdy neuvěřit tvým slovům. Jenže to nejde, nejde to vrátit stejně jako tvé lži, tvá nevěra. Už nikdy se to nevrátí. Jak jsem tě mohla milovat?!! Nenávidím tě!! ...a najednou ještě hlubší ráno do srdce.. ted lžu i já sama sobě. Vždyt ho miluju. Pořád ho miluju i když mi udělal tohle, ale už to neni tak krásné bolí to, zabíjí mě to. Co mám dělat? Nic? a trápit se de dál? Nebo tu veškerou bolest ukončit?! ...Mrazivo v zadech, zalykání a větši množství slz v očích. Nic nevidim vše je rozmazaný. Vstát? ne už nikdy! Co dál? ublížil mi nejvíc jak mohl bolí to víc jak cokoli jinyho. Pocity smíšene, ale jen špatné.Vyschlo mi v krku z toho hnusu. Zvedam se a jen podle paměti a dotyku se dostanu do kuchyne k baterii. Beru sklenici a napouštim vodu. Je mokrá a kluzká. Prásk! sklenice je na zemi...všude střepy. Začnu je sbírat, ale najednou? Třeba je to znamení, nápověda, nebo prostě poselství. Bude mi lip? Osvobodí mě to? drřím střep. Prstem jsem přejela hranu...krev. Ano mám to udělat. Sevřu ho pevněji mezi dva prsty. Přiložím k žilám a dlouhým hlubokým tahem udělám rýhu přes žíly. Bolí to, ale ne víc než drat okolo srdce. Krev teče,teče čím dál víc. Urychlim to a proto dělám dalši hlubši a delší rýhu. Ruka se střepem pada k zemi a tělo hned za ní. .... Najednou se vznaším nad svým bezvládným tělem, které eží mezi střepama a obrovskou louží krve.... Chce se mi brečet, ale nejde to. Soustředím se na svoje srdce, ale žádná bolest. Nic necítím. Až teď, teĎ si uvědomuji co se stalo. Ukončila jsem svůj život kvůli někomu kdo mi za to nestoji, vždyt on si přál vidět mě trpět a ja mu to umožnila. A co rodina? Kamradi?Chci se vrátit zpět do svého života. Prosim dýchej! Snažím se vrátit do těla. Pozdě je příliš pozdě ztráta krve je příliš veliká..srdce přestalo bít. Je konec. Už navždy...
Žádné komentáře:
Okomentovat